Životopis:Anety Langerové
Bylo, nebylo...
... psal se rok 1986 (Benešov), bylo 26. listopadu, když jsem poprvé svýma očima spatřila světlo... teda spíš tmu, jelikož jsem přišla na svět brzy ráno. Jako malý střelec jsem byla velice řvavé dítko, což, jak asi všichni slyšíte, mi zůstalo dodnes.
Když mi byly čtyři roky, dostala jsem zkrácenou dřevěnou tenisovou raketu a začala jsem hrát tenis. Trochu jsem se to naučila, hrála jsem závodně a sbírala tzv. "lapače prachu" (nebo-li poháry, medaile...), jak vždycky říkal náš táta.
Asi tak v šesti mě máma se ségrou přivedly ke klavíru a ke kytaře. Nejdřív jsem byla dobrovolně přihlášena do "Lidové školy umění", a to na klavír, ale vzápětí jsem se zase dobrovolně odhlásila. Hrát na klavír mě sice uchvátilo, ale když máte "štěstí" na profesora, tak vás to zase rychle přejde. Mamča mě pak v osmi přihlásila na kytaru k panu Bardovi. Rok poté už jsem vystupovala pravidelně v MěKS(městské kult. středisko) v Říčanech, kde si mě lidé celkem oblíbili a sem tam mě dokonce i vytleskali, abych dala ještě přídavek, a to se mi upřímně zalíbilo. Odnesla jsem si spousta zkušeností a příjemných zážitků! Naučila jsem se zpívat sólově, sborově, hrát na kytaru a dokonce jsem i několikrát dabovala kreslené filmy.
Ve čtrnácti letech jsem se stala součástí mé první kapely SPB. Tam jsem přišla do styku s elektrickou kytarou a v tu chvíli jako bych nic jiného neznala. Skončila jsem s tenisem a věnovala se jen hudbě… a také samozřejmě škole.
V té době jsem tuším ještě byla na gymnáziu a pomalu jsem se chystala na obchodní akademii, na které jsem ještě dnes.
Během svého "krátkého života" jsem se účastnila několika hudebních soutěží - od těch školních až po televizní. Upřímně, vůbec tomu nerozumím, protože nejsem zrovna soutěživý typ. Přesto se mi jedna z nich stala osudnou. Díky všem lidem, kteří mě v té soutěži podporovali, ať už osobně nebo formou SMSek, se mi plnil jeden sen za druhým! Dostala jsem šanci pracovat na sobě a zpívat profesionálně a také jsem poznala spousta úžasných stvoření - jedním z nich bylo i setkání s mým hudebním a zároveň i lidským vzorem Alanis Morissette!!!
Věřte mi nebo ne... ani vlastně nevím, jak se mi to všechno poštěstilo! Rozhodně si toho moc vážím!
Asi tak v šesti mě máma se ségrou přivedly ke klavíru a ke kytaře. Nejdřív jsem byla dobrovolně přihlášena do "Lidové školy umění", a to na klavír, ale vzápětí jsem se zase dobrovolně odhlásila. Hrát na klavír mě sice uchvátilo, ale když máte "štěstí" na profesora, tak vás to zase rychle přejde. Mamča mě pak v osmi přihlásila na kytaru k panu Bardovi. Rok poté už jsem vystupovala pravidelně v MěKS(městské kult. středisko) v Říčanech, kde si mě lidé celkem oblíbili a sem tam mě dokonce i vytleskali, abych dala ještě přídavek, a to se mi upřímně zalíbilo. Odnesla jsem si spousta zkušeností a příjemných zážitků! Naučila jsem se zpívat sólově, sborově, hrát na kytaru a dokonce jsem i několikrát dabovala kreslené filmy.
Ve čtrnácti letech jsem se stala součástí mé první kapely SPB. Tam jsem přišla do styku s elektrickou kytarou a v tu chvíli jako bych nic jiného neznala. Skončila jsem s tenisem a věnovala se jen hudbě… a také samozřejmě škole.
V té době jsem tuším ještě byla na gymnáziu a pomalu jsem se chystala na obchodní akademii, na které jsem ještě dnes.
Během svého "krátkého života" jsem se účastnila několika hudebních soutěží - od těch školních až po televizní. Upřímně, vůbec tomu nerozumím, protože nejsem zrovna soutěživý typ. Přesto se mi jedna z nich stala osudnou. Díky všem lidem, kteří mě v té soutěži podporovali, ať už osobně nebo formou SMSek, se mi plnil jeden sen za druhým! Dostala jsem šanci pracovat na sobě a zpívat profesionálně a také jsem poznala spousta úžasných stvoření - jedním z nich bylo i setkání s mým hudebním a zároveň i lidským vzorem Alanis Morissette!!!
Věřte mi nebo ne... ani vlastně nevím, jak se mi to všechno poštěstilo! Rozhodně si toho moc vážím!
 |  |  |  | |
 |  |  |  |  |
 |  |  |  |  |
 |  |  |  |  |
 |  |  |  |  |
 |